Přestože Česká republika plánuje podle programového prohlášení vlády postupný přechod na decentrální energetiku, jen malá část obcí je na tento přechod řádně připravena. Vyplývá to z analýzy Hnutí Duha.
Centralizovaná energetika v ČR
Centralizovaná energetika, tedy systém, v němž výrobu zajišťují velké centrální zdroje, z nichž je pak komodita rozvedena do obcí, domácností, či firem, má u nás desítky let starou tradici. Jako bychom si už nedovedli představit systém jinačí. Přitom ne vždy tomu tak bývalo. Lokální elektrárny, které zásobovaly pár domácností a podniků ve svém okolí, byly běžnou realitou konce starého mocnářství i První republiky.
Na cestě decentralizace
Cestou decentralizece, která je vlastní většině států západní Evropy, jsme se však nevydali. Vlastní elektrárnu spadající do kategorie obnovitelných zdrojů, mají necelá 3 procenta obcí v ČR.
- 130 obcí vlastní fotovoltaickou elektrárnu
- 37 obcí vlastní zdroj tepla, který se řadí do kategorie obnovitelné
- 6 obcí vlastní bioplynovou stanici
- 3 obce vlastní větrnou elektrárnu
Pěkný přehled o potenciálu přitom provedlo Hnutí Duha v rámci své iniciativy Venkov v balíku. Potenciál sluneční energie, která je dostupná opravdu všude, využíváme v ČR zhruba na 0,5%. A to se bavíme o potenciálu střech a fasád domů a brownfieldů. Jinými slovy, 99,5% sluneční energie, která je dostupná všem, necháváme ležet ladem. U větrné energie je to ještě horší (tam se v míře nevyužití potenciálu blížíme absolutní stovce). Přitom vítr může pohodlně vyrobit na našem území tolik elektřiny, kolik je potřeba pro všechny domácnosti dohromady. A ano, z tohoto předpokladu se vylučují nevhodné lokality typu národních parků, CHKO, území, kde fouká vítr nevhodně, apod.
V čem je problém
Na to, že zdroje vlastní by měly nahradit ty centrální, čímž se sníží závislost na někom jiném (ať už národní autoritě, nebo zahraničnímu dodavateli) nám pomalu začíná docházet. Připravena ale stále není legislativa. Problematický je přechod na tzv. komunitní energetiku, kde si mezi sebou energii vyrábějí a prodávají členové komunit mezi sebou. V tuto chvíli jsme v osidlech systému drahého nákupu a levného výkupu energií. Problémem je i nedostatek kapacit – lidských i materiálních. Máme v republice málo odborníků a na materiály se vyrábějí pomalu.
V neposlední řadě je problematický proces výběrových řízení na obcích. Přestože většina potenciálních projektů nespadá svou výší do ZZVZ (elektrárna na malé obci vyjde v průměru na 500 tisíc), interní směrnice k výběrovému řízení vyzývají. Stává se tak, že předprojektovou přípravu vytvoří firma, která zakázku nevyhraje. Přípravu jí nikdo nezaplatí. V dnešní době obrovského zájmu podnikatelského a soukromého sektoru (vč. domácností) tato situace vyústila v neochotu realizačních firem spolupracovat s obcemi.
Úkoly si tak odnášíme všichni – tlačit na co nejrychlejší přijetí novely zákona o energetice a zamyslet se nad možností, jak realizovat výstavbu zdrojů na obcích. V sousedním Rakousku existuje výjimka na obnovitelné zdroje ze systému zadávání veřejných zakázek. Malé elektrárny si tak obce (gemeinde) mohou stavět s výběrem dodavatele napřímo.
