Recenze knihy Možnosti vesnice.
Michaela Hečková, Matěj Chabera, 2021.
Strategické plánování. Téma, které jsme řešili například v rozhovoru s Markem Komárkem a které je pro nás tak důležité, že jej nabízíme i mezi cenami v soutěži. Jedná se o proces, kdy budoucnosti obce vtiskáváme jednoznačnou tvář. Kdy chceme, aby naše obec byla vnímána občany, politiky i návštěvníky určitým způsobem. Jedno jakým. Hornická osada, environmentální víska pod horami, technologické centrum, doplňte sami. Strategický plán je o tom, že neděláme náhodné kroky podle toho, co je zrovna potřeba (opravit, postavit, vyřešit), ale podle jasně specifikované linie, kterou jsme si dopředu (my všichni – politici, podnikatelé i občané) nastavili.
Strategický plán může samozřejmě akcentovat kteroukoliv ze složek, ale obsahovat by měl všechny: rozvoj infrastruktury, zázemí pro rozvoj pracovních příležitostí, zodpovědná péče o krajinu a prostředí a architekturu. Možnosti vesnice je bez nadsázky výjimečná kniha, která se věnuje výhradně složce poslední jmenované. Přestože sousloví „strategické plánování“ v ní nenaleznete ani jednou, její hlavní myšlenka není vlastně o ničem jiném.
My v projektu OBEC 2030 věříme tomu, že v mnoha oblastech mohou vesnice a malé obce v následujícím desetiletí předběhnout města. To prostě a jednoduše díky tomu, že procesy v malých sídlech fungují mnohdy rychleji, než v metropolích, kde schvalovací řízení a procedury jsou příliš přebujelé. V sekci Novinky přinášíme pravidelně mnoho důkazů o tom, že se tak skutečně děje již dnes. Architektuře jsme se doposud věnovali jen minimálně a zasloužili bychom za to políček. Ještě štěstí, že architektka a spisovatelka Michaela Hečková a fotograf Matěj Chabera přinášejí skvělý materiál ve formě dobře čitelné knihy se spoustou krásných barevných fotografií, díky němuž můžeme tento náš vlastní nedostatek alespoň částečně kompenzovat.
Dobrá praxe místo směrnic
Smýšlení autorů knihy je přesně v duchu toho, co razíme v projektu OBEC 2030: nejedná se o žádné složité vysvětlování, žádné poučování, žádné návody. Nikdo nikomu neříká, co má dělat. Kniha je krásnou sbírkou dobré praxe: obsahuje přesně tucet konkrétních příkladů českých, moravských a slezských vesnic, od větrem a deštěm zmítaného Frýdlantského výběžku až po úrodné oblasti Znojma. Dvanáct vesnic, o kterých byste bývali neslyšeli, nebýt jejich starostů, kteří měli a mají skvělý plán. Plán, který vtiskává jejich sídlu osobitou tvář (nejen) po stránce architektonické.
Co si budeme povídat, kromě jasné vize je potřeba mít k prosazení takového plánu prostě odvahu. Velikou odvahu. Vždycky totiž, a tím myslíme úplně vždycky, v moderní architektuře i umění platí a platilo, že se najde spoustu kritiků. Je jich sice početně méně než příznivců, ale jsou násobně hlasitější. Sami nic nevymyslí, ale sebevědomí člověka s dobrými nápady mohou srazit do kolen. To není jen záležitost dnešní doby. Platí to o všech dobách a všech lidských společnostech. Mistru Leonardovi se vysmívali za Monu Lisu a inženýr Eifel dostával výhružné dopisy odrazující jej od realizace „nevkusné věže hyzdící ráz Paříže“.
Každý, kdo chce prosadit něco výjimečného se s tím potká. Kniha Možnosti vesnice, i když to nebyl její hlavní záměr, je příběhem dvanácti odvážných lidí, kteří se nebáli na „zapadlých vískách“ různě po republice realizovat veliké plány. Ustáli kritiku, šli za svým a dnes se díky tomu do jejich obcí stěhují noví obyvatelé, vznikají nové pracovní příležitosti, včetně těch, které zúročí zvýšený turistický ruch. Nová odvážná řešení totiž táhnou pozornost. Jednoho dne to budou tito odvážní starostové a zastupitelé (nikoliv jejich hluční kritici), kterým budou obce stavět pamětní desky a pojmenovávat po nich ulice.
12 výjimečných obcí
Takové Heřmanice v Sudetech u Frýdlantu neměly výchozí pozici nikterak záviděníhodnou. Nacházejí se v polozapomenutém koutu republiky, za horami, které je oddělují od České kotliny. Ekonomicky jeden z nejslabších regionů, kterému esteticky ani enviromentálně nikterak nepřispívá jeden z posledních přežitků nejstaršího dosud funkčního typu neodsířených hnědouhelných elektráren ve střední Evropě. Člověk by řekl, že na šedesát let staré monstrum elektrárny Turów včetně rozšiřujícího se dolu bude lepší se nedívat. Přesto Heřmaničtí zvolili jako jeden z nových architektonických prvků rozhlednu „roztomile falického tvaru zvanou Vokurka„. O tom, jak obec podporuje místní řemesla, nezůstává při první návštěvě pochyb. Obec zdobí originální dřevěné sochy, po půl století obnovený hřbitov, či nově provozovaná obecní hospůdka. Místní knihovna navíc získala ocenění v soutěži Vesnice roku. To vše v obci, která „vypadala, že je odsouzena k zániku„.
Kniha Možnosti vesnice je psaná architektkou primárně pro architekty. Tomu odpovídá umělecký jazyk, který je na některých místech pro naše účely poněkud technický. Člověk ale nemusí být architekt, aby pochopil, o co tady jde. Možnosti vesnice jsou důkazem místo planých řečí, manuálů, směrnic a návodů. Důkazem toho, že to jde. I místa, která vypadají na první pohled beznadějně, jsou odstrčena a zapomenuta, mimo pozornost hlavního dění, se mohou stát perlami. Perlami odpočinku, vyrovnanosti, svěžesti, zdravého rozumu, píle a upřímného úsilí. Perlami, za které nám naše děti a vnoučata jednou poděkují.
Knihu si můžete pořídit například u spřáteleného knihkupectví Book Therapy.
Možnosti vesnice, Michaela Hečková, Matěj Chabera. Meziměsto 2021.
