Energetická komunita je druhem společenství, definovaným společnou výrobou, sdílením, distribucí, řízením i monitoringem a účetními operacemi souvisejícími s energetikou (především elektřinou a teplem). Její esenciální podstatou je angažovaná participace místní komunity – obcí, občanů, živnostníků, firem, veřejných organizací. Ti všichni by se měli podílet na čtyřech základních složkách komunitní energetiky, jimiž jsou:
- Společné vlastnictví výrobních prostředků – zdrojů elektřiny a tepla. Nikoliv však pouze systémem „každý na svém“, ale také kolektivně. Například fotovoltaické elektrárny vlastněné komunitou na střechách veřejných budov či podniků.
- Sdílení vyrobené energie – elektřina a teplo se v takovémto systému nevyrábí primárně za účelem zisku, ale za účelem pokrytí základních lidských potřeb. Hovoříme o nároku uvařit si teplé jídlo a zatopit si v zimních měsících. Proto se nepočítá s prodejem elektřiny do sítě distributora, ale s využitím v budovách a na odběrných místech členů komunity. A to i v případě, že se zdroje na jejich pozemku vůbec nenachází.
- Distribuce energie – v nejčastěji diskutovaném návrhu systému komunitní energetiky se počítá s využitím stávající infrastruktury. To ale má jednu podmínku a sice snížení distribučních poplatků tak, aby pokryly jen tu část využité soustavy, která je doopravdy využita. Alternativní metodou je vybudování vlastní distribuční sítě. Nejedná se o nereálný krok. Příkladem budiž Horní Jiřetín v Krušných horách, kde vlastní lokální distribuční soustavou už disponují, či Trojanovice v Beskydech, kde se k takovému kroku chystají.
- Monitoring a účtování – předpokladem vzniku energetické komunity je možnost monitorovat množství vyrobené a spotřebované energie (na všech participujících odběrných místech) a účtovat si ji mezi sebou. K takovému kroku je možné založit vlastní společnost obchodníka s energiemi.
Družstevnictví a právní formy energetických komunit
Jádrem toho všeho je, že o jednotlivých bodech a jejich náplni nerozhoduje nějaký ředitel společnosti či její představenstvo. Energetická komunita se vyvíjí podle přání jejich členů. Aplikuje princip participativního plánování. Jako o jedné z vhodných forem se diskutuje o družstevnictví, které v našich poměrech nese nelibou nálepku z minulého režimu. Kořeny družstevnictví ovšem sahají daleko dále. Jeho prvopočátek vůbec nesahá do zemí bývalého komunistického bloku, ale do Anglie. První české družstvo vzniklo ještě za starého císařství a to dokonce předtím, než nastoupil František Josef I. na panovnický trůn. Jedná se o formu společného podnikání, kde podíl a rozhodující pravomoci jsou nastaveny jiným mechanismem, než výší finančního vkladu jednotlivých členů. Družstva jsou tak sociálně spravedlivější formnou podnikání, než například akciové společnosti. Ostatně, myšlenka družstevnictví vznikla s vidinou záchranné sítě pro sociálně slabé a teprve později začala fungovat jako efektivní forma podnikání střední třídy. Obě dvě funkce může plnit i v energetice budoucnosti. Družstevnictví je dnes v energetice hojně využívanou formou právní subjektivity například v Belgii či Francii.
Družstevnictví samozřejmě není jedinou myslitelnou formou právní subjektivity energetických společenství. Podle připravované definice by se nemělo jednat o formu čistě komerční (akciová společnost, společnost s ručením omezeným), protože důvodem existence energetické komunity primárně není zisk. Formy zapsaného spolku, obecně prospěšné spolkečnosti a další jsou rovněž velmi reálné. Záviset bude na konkrétních aktérech v konkrétní lokalitě a také na podmínkách a cílech, které si stanoví. Formu družstevnictví doporučujeme při těchto úvahách minimálně vzít v potaz.
Kombinace zdrojů výroby
Dalším klíčovým prvkem většiny energetických komunit bude kombinace zdrojů výroby energií. Nepočítá se s nahrazením jednoho centrálního zdroje jiným (byť třeba ekologičtějším), nýbrž o kombinaci vícero zdrojů. Může jimi být slunce, voda, vítr, biomasa, ale i energie zemského jádra nebo (last but not least) odpad. To má následující důvody:
Kombinace více zdrojů výroby energie umožňuje optimálně využít potenciál regionu. Místní zdroje by měly vyjít levněji než „dovoz“ energie ze zdrojů vzdálených. Elektřina a teplo se tak stávají „regionálním produktem“, byť nutně o tuto trademarkovou značku nemusejí usilovat.
Kombinace více zdrojů výroby má nespornou výhodu i v tom případě, kdy jeden zdroj se stane (dočasně nebo i trvale) nedostatkovým. Příkladem budiž švédská zařízení na energetické zpracování odpadu (ZEVO), které sice ekologickým způsobem vyráběly energii, avšak zvýšená ochota Švédů třídit, recyklovat a repasovat odpad způsobila, že některá ZEVO nemají „čím krmit“. Jedná se o příklad extrémní, ale velmi dobře se může stát, že po významné časové období najednou nebude dostatečně svítit slunce, foukat vítr, či poteče méně vody v řece. Některé zdroje výroby tak mohou dočasně vypadnout, s tím je potřeba v obnovitelné energetice počítat. Proto je potřeba mít k dispozici i zdroje jiné, které v té době část energie zabezpečí.
